Syntax

= jazykovědná disciplína, nauka o tvorbě a stavbě věty a souvětí

• Zabývá se porozuměním textu (věty s chybnými spojovacími výrazy či nelogickým slovosledem mohou znesnadnit popřípadě úplně znemožnit porozumění textu)
• Zkoumá:

1. Jednotlivé slovní druhy z hlediska toho, zda jsou větnými členy, či nikoli
2. Skladební vztahy mezi větnými členy
3. Větné vzorce a pravidla, podle nichž se slova organizují do vět
4. Vyšší větně celky (souvětí) a pravidla, podle nichž jsou vystavěny
5. Slovosled a větosled
6. Nepravidelnosti větně a souvětné skladby
7. Konkrétní skladební prostředky textové výstavby

• Klasická skladba: úplný popis skladebních vztahů a větných členů, rozdělila věty na jednočlenné a dvojčlenné, rozdělila souvětí souřadné a podřadné, popsala odchylky od pravidelné větné skladby apod
• Valenční skladba: v centru zájmu valence (=schopnost slov, zejména sloves, vázat na sebe významově těsně určité výrazy)
• Textová skladba: zkoumá syntaktické prostředky výstavby textu

ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE

• Promluva: základní jednotka souvislé komunikace, tvořena jednou, častěji více výpověďmi
• Výpověď: ucelené dílčí sdělení zakotvené v konkrétní komunikační situaci - má obsah, komunikační fci a mluvnickou formu (stejná výpověď může mít různou informační hodnotu "To jsou moje nejlepší šaty!" → obrana i chlubení X rozdílná výpověď může mít stejný komunikační fci "Vynes smetí." "Vyneseš smetí.")

Větný ekvivalent

• nevětvený útvar, který má komunikační fci věty: Pane Nováku! Ale prosím tě.
• neobsahuje sloveso v určitém tvaru

Věta

• zvukově, významově a gramaticky ucelená jazyková jednotka, začínající velkým písmenem a ukončená pomocným symbolem (př.: .!?)
• Podle funkce dělíme na:

1. oznamovací
2. tázací
3. žádací (rozkazovací a přací)

• Jednočlenná věta (skladební útvar, jehož základem je přísudek - Prší. Je mi zima.) a věta dvojčlenná (obsahuje skladební dvojici - podmět a přísudek - Pan Novák přijede zítra.)
• Jednoduchá věta (obsahuje jedno sloveso v určitém tvaru) a souvětí (spojení dvou a více jednoduchých vět)
• Souřadné souvětí (obsahuje nejméně dvě věty hlavní, tj. věty, které nejsou skladebně závislé na jiných větách) a podřadné souvětí (obsahuje jednu větu hlavní a více vět vedlejších)

Větné členy NEJSOU

1. předložky, spojky, částice
2. odkazovací zájmena a příslovce (dbá na to)
3. citoslovce, pokud nejsou ve fci přísudku (Fuj, potvoro!)
4. navazovací výrazy (tedy, naopak, jak říkám)
5. přídatné výrazy (Poslechni,…; že ano?)
6. oslovení v 5. pádě (….. pane doktore)

Nepravidelnosti větné a souvětné skladby

• Samostatný větný člen: Moře a slunce, to je moje. Peníze, těch není nikdy dost.
• Vsuvka (parenteze): nevětný nebo větný útvar, který není do věty skladebně začleněn a doplňuje, zpřesňuje, či komentuje obsah dané výpovědi. Většinou v závorkách či pomlčkách. Př.: Bronteovi byli podivuhodná rodina, umělecky – především literárně – vysoce nadaná.
• Výpustka (elipsa): nevyjádření části věty, která do dané větně konstrukce obsahově patří. Př.: Nevím, kam dřív.
• Neukončená výpověď (aposiopeze)
• Anakolut:  Chlapci ráno, když šli do školy, byla jim zima. (třetí věta by měla být připojena jako věta vedlejší, nikoli hlavní)
• Zeugma: Ničení a šlapání po trávníku se zakazuje. (Každé slovo potřebuje jiný pád)
• Atrakce: Je širší než delší.
• Kontaminace: Diskutující se vyjadřovali k problémům týkajících se životního prostředí. (popletení pádu, správně je týkajícím se)